Projekt "Jak vyzrát sám nad sebou", který přináší příběhy úspěšných lidí, to, jak myslí a jednají na cestě za úspěchem je tu s dalším rozhovorem! Tentokrát s manažerkou paní Bárou Skálovou.

Základní charakteristika: Bára Skálová, 42 let.

bara skalova 2V současné době je sběratelkou trofejí. Ve své profesní kariéře dosáhla prestižní manažerské pozice "Rubín". Ve společnosti Eurona Černý, s.r.o. jsou na této pozici v ČR, SR a Polsku zatím pouze čtyři manažeři. Vybudovala funkční tým, a jak říká, dnes ho jezdí po republice "motivovat". Ač nesportovec, na podzim si zaběhla přespolní závod Velkou kunratickou, na kterém podala úctyhodný výkon. Na mou otázku: "Jak si toto období užívá?", odpověděla: "Sbírám plody svého snažení".

Dnešní rozhovor s Bárou nezačneme vývojem kariéry, ale právě nedávným absolvováním běhu Velká kunratická. Na startu stála jako nepolíbený nováček bez zkušeností. Až porozumíte přístupu, který k běhu zaujala, pochopíte, že tento člověk je předurčen k tomu, aby uspěl v životě i v kariéře.

Jestli se někdo prosmál rozhovorem, pak to byla právě Bára...

Běžela jsi Velkou kunratickou, jak vzniklo toto rozhodnutí? Vždyť ty nejsi běžec ani sportovec?

Má dcera Aňa dělá atletiku a běžela Velkou kunratickou vloni, dětský závod. Stála jsem s ní na startu zachumlaná v bundě a říkala jsem si: „To jsou magoři, ty lidi..., ten běh to je tak hnusný pohyb". Dcera se mě ptala: „Mami a nepoběžíš příští rok!?" A já na to: „ V žádném případě, nejsem blázen, běhat v listopadu někde v lese, sněží, prší, ani náhodou". (smích)

Krátce na to jsme slavili Silvestr u kamarádů. Jsou to takoví šílení sportovci a v průběhu večera došlo i na kunratickou. A oni prohlásili: „Co kdybychom obsadili letos všechny kategorie. Kdo poběží na Hrádek, holky?" Tak dlouho mě provokovali, až jsem souhlasila. Největší radost měla Aňa. Jsem zvyklá slovo plnit, takže druhý den jsem se chytala za hlavu, co jsem to slíbila a že jsem se asi zbláznila. Hrádek býval do roku 2008 výsadou mužů – ženy sem nesměly. Trasa má cca 3100m, což není tak moc, ale extrémní na tom je, že jsou to za sebou tři velmi prudké kopce.

Začala jsem postupně trénovat. Měla jsem nějaká kila navíc, tak jsem si říkala, že musím postupovat pomalu. Domluvila jsem se s trenérkou a učila se hlavně správně dýchat, protože to není jenom tak, někam vyběhnout. Je důležité umět rozložit síly a ne jít na doraz a přepálit to. (smích) Objevila jsem i Chi running a za peníze k narozeninám si zaplatila opět trenéra. Když už něco dělám, ráda se to učím od těch, kteří to umí. Chi running je naprosto úžasná metoda a člověk si uvědomí, že běhání není o nohách a síle, ale o tom, jak si to srovná v hlavě.

Znamená to, že rozhodnutí bylo spontánní, ale přípravu jsi nepodcenila a byla promyšlená?

Byl to plán na deset měsíců. Já se ráda vrhám do nových věcí, ale nejsem dotahovač. A když to moc dlouho trvá, opouští mě nadšení a dost často nastupuje prokrastinace. Celkem vědomě na tomto „handicapu" pracuji a velmi se mi to osvědčuje i v přístupu k práci. Je pro mě důležité umět rozhodnutí dotáhnout. V první fázi jsem nechtěla zklamat dceru, ale především šlo taky o mě. Rozvrhla jsem si tedy přípravu na menší cíle. Taky mě popichovali kluci: „Běháš, běháš"? Tak jsem říkala: „Běhám, běhám". Mít vedle sebe bič, který navíc motivuje, je pro takové „lenochy", jako jsem já, k nezaplacení. Začala jsem celou tuto sportovní akci brát jako hru a začalo mě to bavit. A do toho přišla ještě jedna výzva – časopis First Class hledal několik statečných, kteří si veřejně dají nějaké cíle a do roka a do dne je naplní. Asi týden před tím jsem si pročítala články a říkala jsem si: „Jednou bych ráda byla vedle těch úspěšných lidí!" A Vesmír mě opět vyslyšel a poslal právě tuhle výzvu. (smích) Takže mám fotku v časopise „vedle" mého idolu sira Richarda Bransona a jiných. Kromě kunratické jsem si dala za cíl i dvojnásobný obrat, báječnou dovolenou s rodinou na Madeiře a hlavně pořád dělat všechno tak, aby mě to bavilo. Po půlroce mám splněno, jen ta dovolená teprve proběhne, ale letenky i hotel už zajištěny máme. (smích)

Co jsi prožívala na startu a v průběhu závodu?

Na startu jsem dostala taktické pokyny od jednoho z iniciátorů. Bylo to dost vtipné, protože já jsem do toho šla v pohodě, hodně jsem se těšila. Bylo to dané a hotovo. Žádné výmluvy. On mi říkal: „Nepřepal to v tom prvním kopci, ať se úplně nezmátoříš, pak je ten potok, potom druhej potok a až polezeš na Hrádek, ber to rukama". To mě rozesmálo, protože já mám hrozně slabý ruce. „Hlavně nebuď nervózní." „Já nejsem nervózní, Petře." „Nebuď nervózní, užij si to." „Já si to užiju, nejsem nervózní, Petře." A pokračoval: „Ale fakt nebuď nervózní, o nic nejde." „Fakt nejsem nervózní, začínám být nervózní z tebe". (smích)

A už jsme stáli na startu, odpočítávací zařízení odpípalo a po dvojicích jsme vyrazili. Můj parťák má naběháno už poměrně dost, takže za chvíli jsem viděla jen jeho záda a před sebou mokré bahno, což mě neskutečně rozesmálo. Po padesáti metrech byl první potok a rozumově si říkám: „Ty jo, je mi dvaačtyřicet, kdybych tady šla v lese s dětma, tak bych jim řekla, nelez k tomu potoku, zmáčíš se, je listopad, je zima..." A já do něj skáču naprosto dobrovolně. Proběhla jsem to, v botách mi čvachtalo, ale zvesela jsem mávala naší Aničce, která mě tam fotila. Vyběhla jsem první kopec, běžela dolů a tam znovu přes potok, ten byl mnohem širší a hlubší. Dostala jsem další záchvat smíchu, protože už jsem viděla ten šílený krpál, kdy člověk musí zaklonit hlavu, aby dohlédl nahoru a i to pověstné lano na Hrádek. Vzpomněla jsem si na své slabé ruce. Říkala jsem si: „Já jsem fakt asi magor", a v tomhle duchu se to neslo celé. (smích)

Po trase byla spousta fanoušků, takže když viděli můj záchvat smíchu, začali se také smát, tleskat a povzbuzovat: „Dělej, pojď do toho". Tak jsem se tedy vrhla do vln a začala šplhat nahoru. Zároveň jsem uhýbala těm lepším borcům, tím jsem se alespoň vydýchala. Následoval ostrý sešup dolů a další potok a kopec nahoru... Hrozně se mi líbilo, když mě předbíhal jeden kluk a plácnul si se mnou, aby mě povzbudil.
Jak jsem tu trasu neznala, běžela jsem už zase z kopce a najednou někdo křiknul, že už je to do cíle jen kousek a to mě překvapilo a skoro mi to bylo líto. Najednou tu opravu byla cílová rovina a tak jsem si řekla: „Tak, teď si to dám" a zamakala jsem naplno, úplně neskutečně. Lidi koukali, kolik jsem vytáhla síly. Plna euforie jsem proskočila cílem ve vítězném gestu s myšlenkou: „Dala jsem to! Dokázala jsem to! Splnila jsem slib, to bylo to nejdůležitější!" Byla jsem sama ze sebe překvapená, že jsem to opravdu uběhla a vydržela. Hlavně jsem si promítla těch uplynulých deset měsíců přípravy, tu dřinu, ale vlastně zábavu. Za ten prožitek každý splněný cíl stojí. (smích)

Jaké to bylo, když jsi doběhla?

Dodnes z toho žiju. Zažila jsem euforickou vlnu. Doslova jsem dosáhla svého vysněného kopce. Vlastně jsem se tím během prosmála a neskutečně jsem si to užila. Běželo 2056 chlapů a jen 240 žen. Já byla sice v naší kategorii na 218. místě, ale pro mě to byl životní výkon! Pro mě byla cesta cílem.

Když si promítneš celý tento příběh, vidíš v něm nějakou paralelu se svým podnikáním?

No samozřejmě. Je to propojeno i s životem. Kolikrát jdeš do neznáma, kolikrát překonáváš překážky, kolikrát si uvědomuješ, jak je náročná ta cesta před dosažením cíle. Přijdeš časem na to, jak ti pomůže poctivá příprava a jakým motorem je vytrvalost. Vždycky se dá cíl vzdát, ale to si potom neužiješ tu správnou euforii.

Máš to tak i v profesním životě?

Mám už z dětství nějaké nastavení, že když se rozhodnu, že se něco nějak stane, tak to tak nakonec dopadne. Logicky si to neumím vysvětlit a vlastně mi to ani nevadí. Hlavně, že to funguje! Proto mě mrzí, že jsem nenapsala knihu Tajemství (smích).

Co máš na mysli?

Když jsem dělala například přijímačky na školu obor ekonomika obchodu a služeb, otvírali jedinou třídu v Praze a pak snad jednu v Brně. Mě na tom zaujalo to, že tam není tolik účetnictví, ale je to právě zaměřené spíš na obchod a služby. Takže když jsem šla na přijímačky, byla jsem vnitřně přesvědčená, že to dám a že mě vezmou. Vůbec jsem o tom nepochybovala. Vzali mě. Stejné to bylo s maturitou, šla jsem tam naprosto vysmátá. Mám nastavení, že když už o něco jde, jdu do toho naplno, jak nejlépe umím a ono to dobře dopadne. Nemíním se stresovat předem. (smích)

Jak startovala tvá profesní dráha?

Na vysokou školu jsem jít nechtěla a teď nevím, jestli ti to mám vůbec prozradit. (smích) Měla jsem takové trauma z dětství, že holky, které chodily na VŠ, byly neprovdané. Tak jsem se v šesti letech rozhodla, že na VŠ nepůjdu, protože bych se nevdala. A i tohle rozhodnutí mi vydrželo. Takže takové malé extrémy. (smích)

Po maturitě jsem nastoupila do Bílé labutě na oddělení obchodní politiky. Dělali jsme tam zajímavé akce, módní přehlídky, vyhodnocovali prodejnost apod. Už tehdy mě zajímaly kurzy a další možnosti získávání informací v oblastech, které mě bavily. V porovnání s VŠ jsem se učila to, co jsem chtěla já, ne to, co bylo předepsáno. Nerada dělám věci, které nechci. Vybírám si věci, které jsou pro mě přínosem.

Potom jsem pracovala ve firmě, která prodávala velkoobchodně textil, ve společnosti, která dodávala a montovala telefonní ústředny, anebo v reklamce, kde jsem dělala nejprve produkční, pak office manažerku. Nikdy jsem nedělala přímo obchodníka, vždycky spíš support.
Svou zaměstnaneckou kariéru jsem zakončila v teambuildingové agentuře, kde jsem komunikovala s klienty a připravovala pro ně program. V tomto období jsem odcházela na mateřskou a následně se mi podařilo otěhotnět ještě podruhé. Vrátit jsem se tam nemohla, protože se o víkendech jezdilo se zákazníky na akce a já měla dvě malé děti, navíc jsem se s nimi musela soudit kvůli dlužným penězům.

Vyprávěla jsi mi, že v době, kdy jsi měla malé děti, vznikl klub maminek. Tam vlastně začala tvá kariéra v Euroně. Jak to probíhalo?

Ani ne tak klub jako spíš parta žen, které měly stejný termín porodu a daly se dohromady už v těhotenství přes server rodina.cz. Společně jsme tam „kafraly" o všem možném kolem dětí. Úžasné to bylo v tom, že když potom přišel manžel z práce, tak jsem na něj nevybalila: „My jsme dnes třikrát kakali, a papali..." Navíc, nesnáším plurály tohoto typu. (smích) Tyto věci jsem si vyřešila tam a naše partnerská komunikace byla víc dospělá. Což si myslím, že je taky hodně zdravé. Chlapi by měli vidět nejen matku dětí, ale také hlavně svou partnerku, manželku, milenku. Především z tohoto internetového společenstva vzešla dodnes trvající přátelství celých rodin a spousta maminek je dnes v mém týmu – ony vytvořily ten základ, kdy jsem o přímém prodeji ještě neměla ani ponětí. Pořád jsme řešily skvrny, jak se zbavit plísní atd. A když někdo něco objevil, tak jsme si to šly koupit všechny. (smích) Z toho vlastně vznikl později portál www.jaknaskvrny.cz.

U druhého dítěte jsem začala používat látkové plíny a nechtěly se mi prát ve fosfátech, tak jsem hledala jiné možnosti. Vařila jsem sliz, používala jsem prací ořechy, nicméně výsledky nebyly takové, jaké jsem si představovala. A pak jsem náhodou natrefila na Euronu... A musím říct, že to byla láska na první pohled. Líbil se mi design a hlavně výrobky.

Já v podstatě nejsem líná, jsem jenom pohodlná. U přípravků Eurony mi vyhovuje, že to nastříkám, jdu třeba s dětmi ven a až přijdu, opláchnu to vodou a je uklizeno. (smích) To mě už tehdy hodně oslovilo. Vždycky jsem skvrny vyfotila a těm kamarádkám ukázala, jak a čím jsem je odstranila. Postavila jsem si byznys, aniž bych to tušila. Pokud někdo projevil zájem, doporučila jsem mu registraci, aby to měl také levnější a po pravdě – abych s tím já vlastně neměla žádnou práci a nemusela nosit balík na poštu. (smích)

Kde se v tobě vzal obchodní talent?

Vždycky jsem prohlašovala, že nejsem žádný obchodník. Když jsem se zaregistrovala, všem jsem pouze doporučovala: „Mě to vypralo toto a támhle to, zkuste toto..." Prostě mi šlo sdílení zkušeností a lidi mi to věřili, protože věděli, že jim nedoporučím něco, co je špatné, něco, co nemám sama vyzkoušené. A je fakt, že mi po nějaké době, a teď si to uvědomuji, říkali, že jsem nejlepší obchodník ve skupině, protože jsem doporučovala spoustu věcí dost často. Jen jsem z toho do té doby měla pouze ten dobrý pocit.

Ve chvíli, kdy mě do Eurony registrovali, jsem nechápala, že bych mohla mít úplně jiné možnosti, než jen dobře vyprané prádlo anebo domácnost bez závadných chemikálií. MLM jsem měla spojený spíš s tím, že je to určitě podvod, kdy ti dole vydělávají na ty nahoře, ale pořád jsem nad tím přemýšlela. Pročítala jsem články o přímém prodeji a víceúrovňovém marketingu, půjčila jsem si nějaké knížky, abych to pochopila. Běžně toto vysvětluje tzv. sponzor nebo-li člověk, který nováčka zaregistruje. Já jsem měla trochu smůlu v tom, že moje sponzorka vážně onemocněla, takže mi ani žádné informace nepředala. S odstupem času si myslím, že to bylo naopak moje velké plus. Musela jsem se spolehnout jen sama na sebe a věděla jsem, že holky, které jsem do Eurony přivedla, čekají, že jim se vším poradím. Byl to pro mě opět závazek. Vytvořila jsem si tedy jakýsi svůj vlastní systém, který se ve finále ukázal jako poměrně úspěšný. Za půl roku jsem dosáhla pozici 21% a stala se TOP manažerkou.

V průběhu času jsem začala přicházet na to, jak MLM funguje. Překvapilo mě, že je to vlastně strašně spravedlivé podnikání. A nadchlo mě, že jsem si to mohla dělat, jak chci sama, mohla jsem si organizovat svůj čas, což je pro maminku dvou malých dětí asi nejdůležitější. Proto říkám: „Nikdy neříkej nikdy", to je jako s tím běháním.

Kdy se v tobě zlomilo to, že jsi tuto práci začala vnímat jako své podnikání?

Začala jsem to říkat zhruba po třech měsících, kdy už jsem si sáhla na nějaké ty peníze a začala se mi budovat síť. Přivydělávala jsem si k mateřské a bylo to příjemné. Tehdy jsem prohlásila, že do roka mě to bude živit. Všichni kolem mě se chechtali a zpochybňovali to. Prohlásila jsem také, že do roka půjdu na oběd s naším obchodním ředitelem, což vlastně znamenalo, že budu mezi TOP manažery. Neměla jsem úplně za cíl získat pozici 21%, ten oběd byl zástupný model. Potřebuji nějakou berličku, cílů v číslech se lekám.

Bylo potřeba po takovém prohlášení udělat nějakou změnu v přístupu k práci?

No, určitě. Pořád jsem ležela v knížkách. Studovala jsem, četla jsem motivační knížky, navštěvovala kurzy (mimochodem EU platí spoustu kurzů pro maminky na mateřské, stačí se jen o to trochu víc zajímat). Začala jsem vymýšlet strategie a motivace pro svou síť. Dodnes je to o neustálém vzdělávání. Měla jsem a mám kolem sebe úžasné lidi.

Prožila sis období, kdy se ti nedařilo vše tak, jak sis představovala?

Rozhodně ano, poslouchala jsem špatné lidi a nechala jsem se příliš ovlivnit kritiky. Dostalo mě to do fáze, kdy jsem sama šla s aktivitou hodně dolů. Nějakou dobu jsem se v tom plácala. Byl to téměř rok, kdy jsem poslouchala našeptávače, co všechno je špatně. Lichotilo mi, že se se mnou baví tyto vysoké „šarže", ke kterým jsem vzhlížela, ale potom jsem z toho byla hrozně demotivovaná. V koutku duše jsem měla víru, že bude všechno v pořádku a hodně mi i pomohla moje kamarádka a kolegyně Sylva. Dnes je mi toho ztraceného času moc líto. Zpětně si uvědomuji, že mi spousta věcí utekla.

Na druhou stranu jsem získala neocenitelnou zkušenost. Uvědomila jsem si, jak funguje přenos energie. Když jsem já teď v nadšení a v pohodě, je až neuvěřitelné, co se v mé síti děje. Dokážu přenést své nadšení na lidi, které jsem v životě neviděla a stejné to bylo i v období, kdy jsem měla přístup laxní. To bylo období, kdy jsem si svou náladu nechala otrávit. Síť začala stagnovat, nerozvíjela se. Nechápu jak je to možné, protože jsem se spoustou lidí zatím osobně ani neviděla, přece jen jich je už cca 3 500. Je zvláštní, jak to s tou energií funguje a dnes si na to dávám zatraceně bacha.

V čem tě tato práce ovlivnila?

Myslím, že v mnoha směrech. Naučila jsem se strašně moc věcí, které souvisí s podnikáním a samostatností. Rozšířila jsem si zájmy, neustále ke mně připlouvají nové a nové věci, které mě zajímají. Stále si rozšiřuji své vědomosti. Zlepšila se mi komunikace, zvýšilo se mi sebevědomí, což speciálně pro ženy je hodně důležité. Ženy mají tendenci se zbytečně podceňovat a nevěřit si. Je to velká škoda.

Jak podle tebe vypadá úspěšný člověk?

Měl by dělat to, co ho baví, jinak je to plýtvání energie. Když svou energii směřuje na ten správný cíl, tak se násobí. Především v práci, kde se pracuje s lidmi. Když oni vidí, že tomu věříš, tak tomu věří taky. Mám následovníky a lídry ve skupině. Chtěla bych těch lídrů mít samozřejmě ještě víc. Je fajn, že si vychovávám někoho, kdo může být lepší než já a nezávidím mu to. Mám z toho radost. Mělo by to tak být. Žák by měl přeskočit svého učitele. To přece znamená, že ho naučil něco dobře. A na druhou stranu, neustále se učím i já od nich. Když vidím, že jsou dobří, je to pro mě výzva posunout se také dál.

Jakou máš další metu?

Co se týká mého sportování, už vím, že dám příští rok rychleji kunratickou a hlavně posílím ruce. Zůstanu u běhání. Zjistila jsem, že mě to vlastně baví. Je to taky skvělá příležitost pro setkávání se s lidmi. Stala jsem se členkou skupiny „Báječné ženy v běhu", které se navzájem podporují a motivují a je úplně jedno, jestli běháš ultramaraton anebo okolo sídliště. Sympatický je i ten název. Která žena není vlastně báječná? (smích)
A pracovní cíle - aby lidi v mé síti šli ve svém osobním i kariérním rozvoji nahoru. Chtěla bych, aby nás bylo na poradě TOP manažerů s vedením co nejvíc z naší skupiny. Znamená to, že tito lidé mají příležitost ovlivňovat strategii firmy. Je to hodně motivující.
Mým cílem je nespadnout z pozice „Rubína" a pomalu se dostávat na pozici „Safíra". Tyto pozice jsou známkou toho, že člověk neustále maká a že se jeho úspěch nepřihodil jen tak náhodou. Pouze přání však nestačí, je za tím i velký kus práce. Přání je provokatérem.

V mnoha očích jsi úspěšný člověk. Věřím, že vnímáš i sama sebe jako úspěšného člověka. Teď můžeš čtenářům poslat vzkaz. Jaký bude?

Ráda bych povzbudila především maminky na mateřské, aby si víc věřily. Vím jaké to je a co to umí udělat se sebevědomím. Žena má mnohdy pocit, že jí IQ klesá do hlubin. A v případě, že má říct na veřejnosti souvislou větu nebo někam zatelefonovat, je to pro ni kolikrát velmi těžké. Sama jsem si to zažila. Dnes mi nevadí postavit se před lidi a něco jim prezentovat. Je to jenom o tréninku. Ovlivnit to může jenom rozhodnutí: „Buď chci, nebo nechci". Když to nechci změnit, tak to nezměním.

Vzkaz pro čtenáře

Berte svůj život s nadhledem, najděte si zábavu ve všem, co děláte, půjde to pak snadněji. A hlavně se neberte moc vážně a zkuste občas udělat něco, co byste možná nikdy... :).